Otázka 1 z 9
Všimnete si na svém těle něčeho, co tam dřív nebylo. Co se stane jako první?
Řeknu si, že na to teď nemám čas, a vrátím se k tomu „až bude klid“.
V hlavě se mi rozjede scénář, co všechno by to mohlo být.
Mávnu nad tím rukou — tohle přece má každá.
Zapamatuju si to a budu to potichu sledovat. Nikomu nic neřeknu.
Je 23 hodin. Co děláte spíš?
Pořád ještě něco dodělávám pro ostatní — na sebe došlo až teď a stejně už nemám sílu.
Ležím s telefonem a čtu si o tom, co mě trápí. A první mě napadne to nejhorší.
Spím, nebo se na nic nezvládám soustředit — tělo neřeším, to je zbytečné.
Přehrávám si v hlavě seznam věcí, které na sobě pozoruju, a držím to v sobě.
Tělo Vám něco signalizuje, drobnost, ale opakovaně. Jak s tím naložíte?
Vím, že bych se na to měla podívat. Pořád ale přijde něco důležitějšího.
Hned hledám, co by to mohlo znamenat — a najdu hlavně to, co mě vyděsí.
Řeknu si, že to nestojí za řeč, a jedu dál.
Odložím to. Mám v sobě tichý strach, že kdybych to vyslovila, ukázalo by se, že to celé zveličuju.
Když na sobě něco cítíte, jak o tom mluvíte s okolím?
Nemám na to prostor — řeším věci pro děti, práci, rodiče. Sebe až nakonec.
Nahlas to neřeknu, znělo by to přehnaně. Radši to vygoogluju.
Zlehčím to dřív, než to stačím pojmenovat. „Ale to nic není.“
Neřeknu to nikomu. Ani partnerovi, ani kamarádce. Bála bych se, že obtěžuju.
Která věta Vám zní nejvíc povědomě?
„Až bude klid, tak se na sebe podívám.“
„Co když je to něco vážného?“
„Všechny to tak mají, nebudu dělat drama.“
„Nechci být ta, co pořád něco řeší.“
Dostanete e-mail s výsledky vyšetření. Kdy ho otevřete?
Až za pár dní — utopí se to v ostatních povinnostech.
Hned. A pak to čtu pořád dokola a hledám, co by mohlo být špatně.
Otevřu, přejedu očima, řeknu si „to bude dobrý“ a zavřu.
Dlouho ho nechám neotevřený. Bojím se, co tam bude.
Bolest nebo nepohodlí, které se vrací. Jak reagujete?
„Vydržím, teď to fakt neřeším, mám toho moc.“
Hledám na internetu, co to znamená — a usínám u nejčernějších variant.
„To má přece každá ženská, k tomu se chodit nemusí.“
Zapíšu si to. Přidám k ostatním věcem, co v sobě nosím.
Co Vás nejvíc drží od toho jít se zeptat odborníka?
Čas. Vždycky je přednější někdo nebo něco jiného než já.
Strach z toho, co bych mohla slyšet nahlas.
Pocit, že to nestojí za řeč a že budu za přecitlivělou.
Strach, že mi řeknou, že nic není — a já si budu připadat, že jsem dělala zbytečný povyk.
Co by se muselo stát, abyste se sama sebe začala ptát dřív?
Kdyby péče o mě nebyla automaticky až na konci seznamu.
Kdybych měla něco, co mě uzemní dřív, než se v noci propadnu do scénářů.
Kdybych si dovolila brát své otázky vážně — bez toho „ale to nic není“.
Kdybych to nemusela nosit úplně sama.
‹ Zpět na předchozí otázku
Mezi kontrolami nejste sama. 🌈
